Ve své praxi jsem si opakovaně všimla jednoho zajímavého jevu. Někteří klienti mi vyprávěli o velmi těžkých životních zkušenostech – a přitom se celou dobu od ucha k uchu usmívali.

Když jsem se zeptala, jak je to možné, odpověď byla téměř vždy stejná:„Je to moje maska. Naučil(a) jsem se tak skrývat bolest před okolím.“

Tito klienti mají můj obrovský respekt. Mnozí si až během koučinku uvědomili, že tuto masku vůbec nosí.

A pak našli odvahu:

• přiznat si ji a přestat předstírat, že je všechno v pořádku,
• začít víc otevřeně mluvit o velmi těžkých životních zkušenostech,
• začít na svém životě aktivně pracovat a hledat nové cesty, jak s ním naložit lépe,
• vystoupit z naučeného způsobu fungování, který jim sice dával pocit bezpečí, ale zároveň je držel na místě,
• uvěřit, že je bezpečné ukázat své skutečné emoce a být autentický.

Paradoxně právě ve chvíli, kdy si dovolili někomu dalšímu ukázat svou zranitelnost a přijmout svůj smutek, strach nebo bolest, začala se do jejich života vracet opravdová radost.

Jejich minulost nezmizela, ale tito lidé změnili svůj přístup k ní i k sobě samým. Přestali svou bolest schovávat za úsměv, převzali odpovědnost za svůj život a začali vědomě hledat cestu, jak jim může být lépe.

Jsem velmi ráda, že i klientům s panickými atakami dokáže být koučink mnohdy velmi prospěšný.