Zažili jste někdy, že vám zemřel velmi blízký člověk a místo, kde žil, bylo najednou naprosto prázdné? Všechny věci zůstaly tak, jak je zanechal. Nábytek, oblečení, knihy, fotografie tam pořád byly, a přesto bylo najednou všechno jinak. Člověk, který tomu místu dával život, byl pryč. Já to ve svém životě zažila dvakrát. Poprvé když mi zemřela babička a o dva roky později, když mi zemřel taťka.
Už tehdy, kolem dvacítky, mi došlo, že jsou lidé v našem životě a naše vztahy alfou a omegou všeho. Všechno ostatní se tehdy ukázalo jako druhořadé.
Možná díky těmto životním zkušenostem si častěji všímám, jak se v životě zabýváme hromaděním majetku, chceme lepší auto, větší byt, dražší dovolenou a pořád něco dalšího. A společně strávený čas s lidmi, které milujeme, mnohdy necháváme až na chvíli, kdy nám nějaký čas zbude.
Zkuste si představit, že by najednou všichni lidé kolem vás zmizeli. Chodili byste prázdným bytem a dívali se na věci, které patřily vašim blízkým. Jen by tady ale najednou nebyl nikdo, pro koho něco znamenají.
Co byste cítili? Nejspíš samotu a prázdno. A ani sebevíc dalších věcí by tu prázdnotu nezaplnilo.
Uznávám, že je to trochu extrémní příklad. Nicméně někdy, až když důležití lidé z našeho života odejdou, nám dojde, jak moc důležití pro nás byli a co jsme jim ještě chtěli říct nebo co jsme spolu ještě chtěli zažít.
Nechci z toho dělat žádný patos ani dostat kohokoliv do podzimní deprese. Jen mě napadá, jak často vnímáme své blízké jako samozřejmou součást života. Něco, co tam prostě je a bude.
Přestaneme si všímat, ptát se a zajímat se. Některé vztahy začneme brát jako samozřejmost. A někdy se pak k lidem, které skoro neznáme, chováme vřeleji než k těm, kteří jsou nám nejblíž.
Nedávno jsem si to sama uvědomila. Seděla jsem u své mladší dcery a chvíli jsem se na ni jen tak dívala. Po chvíli se zarazila a zeptala se, proč si ji prohlížím.