Od mládí jsem byla vedená k tomu, abych byla hodná holka. Ta, na kterou je spolehnutí, pomůže, vyhoví, zařídí a „nedělá problémy“. Když bylo potřeba něco zvládnout, zvládla jsem to. Když někdo něco potřeboval, snažila jsem se vyhovět a udělat radost, abych mohla být přijímána.
Navenek to možná vypadalo jako skvělá vlastnost. Jenže pod tím vším se bylo něco jiného: vlastní potřeby šly stranou, abych vyhověla ostatním.
Dlouho jsem si myslela, že taková zkrátka mám být. Dnes už vím, že být laskavá k ostatním nemusí znamenat být nelaskavá sama k sobě. Poslouchat sebe a umět říct NE neznamená přestat být dobrým člověk.
Kde se v nás ta hodná holka bere?
Když pak od dětství slýcháte, jak se máte „správně“ chovat (neodmlouvat, nezlobit, pomáhat, být rozumní, nevyčuhovat z řady, chovat se vždycky příjemně, …), tak se postupně učíte, že některé pocity a potřeby je lepší neprojevovat a je žádoucí je potlačit.
Znáte to: zlobím se, ale neměla bych, něco mi vadí, ale nechci dělat problémy, jsem unavená, ale ještě to vydržím. Nechci něco udělat, ale co by si o mně ostatní pomysleli (a řekli), tak vyhovím?
Časem už ani nemusíte přemýšlet, děláte to úplně automaticky a teprve později vám dojde, že jste zase šli proti sobě.
Patřím ke generaci Husákových dětí. Vyrůstali jsme v době, kdy se poslušnost a přizpůsobení často považovaly za žádoucí vlastnosti. Dnes už víme, že dítě potřebuje také prostor pro vlastní názor, emoce a hranice.
Jak se pozná hodná holka v padesáti?
Že jsme uvízli v roli hodné holky, můžeme poznat podle chování i podle toho, jak se cítíme a působíme. Usmíváme se, abychom nepůsobily nepřístupně, ale oči mohou zůstávat smutné a v unaveném pohledu chybí jiskra.
Může to dojít až k podrážděnosti a ztrátě energie na věci, které nás dřív těšily, dlouhodobému vyčerpání až k vyhoření.
Každodenní projevy:
- Pomáháte ostatním, i když už sami nemáte z čeho brát?
- Přijímáte další úkoly, protože nechcete nikoho zklamat?
- Neumíte si říct o pomoc, protože byste to přece měli zvládnout?
- Kritizujete se za každou chybu a máte pocit, že byste měli dělat ještě víc?
- Mlčíte, když vám něco vadí, a doufáte, že si toho někdo všimne?
- Říkáte ANO, přestože uvnitř jasně cítíte NE?
Každý jednotlivý projev může vypadat jako maličkost, ale když se z nich stane běžný způsob života, platíme za něj vlastní energií, svým časem a postupně i zdravím.
Jak z toho ven?
Nejde o to stát se bezohledným člověkem, který myslí jen na sebe. Jde o to začít brát vážně i sebe.
Pomoci mohou zdánlivě jednoduché otázky:
- Co vlastně chci já?
- Jak se v této situaci opravdu cítím?
- Kdy říkám ANO, i když chci říct NE?
- Čeho se bojím, kdybych se ozval/a nebo si řekl/a o to, co potřebuji?
Odpovědi nemusejí přijít hned. Prvním krokem je to, že si vůbec uvědomíme, že v tom jedeme, jelikož naučená přesvědčení bývají tak silná, že asi nevíme, že je máme a jak moc nám škodí.
S podobnými tématy pracuji se svými klientkami i klienty, protože i „hodných“ kluků jsou velké řady.
V koučinku se můžeme podívat na situaci z jiného úhlu, všimnout si vlastních automatických reakcí a hledat nové možnosti. Postupně se učíme přebírat odpovědnost za sebe a rozhodovat se podle toho, co je pro nás skutečně důležité, ne jen podle toho, co se od nás očekává.
Co se změní, když už nejsem ta, která všechno zařídí?
Jakmile si dovolíme pustit roli hodné holky a přestaneme všechno organizovat, připomínat a zachraňovat, ostatní dostanou prostor převzít vlastní odpovědnost. To, co jsme dosud automaticky dělali za ně, najednou musí řešit sami. A přiznávám, že se jim to zpočátku nemusí líbit. Byli totiž zvyklí, že se o všechno postaráme a vždycky vyhovíme.
A co děti? Ty se neučí jen z toho, co jim říkáme, ale především z toho, jaký život jim reálně ukazuje. Pokud rodič neustále potlačuje své potřeby, děti mohou získat dojem, že takhle vztahy fungují a vezme si to do vlastních vztahů jako normu. Když ale vidí, že si dospělý umí nastavit hranice, požádat o pomoc a zároveň zůstává laskavý, dostávají úplně jiný příklad a nastavení.
Přestat být hodnou holkou tedy neznamená jen změnit sebe, začnou se tím také měnit pravidla, na která si zvykli lidé kolem nás. A ne každý se s tou změnou bude chtít smířit, určitě nejednou uslyšíte: „Změnila ses, dřív jsi bývala taková hodná holka…“
A co já? Byla jsem hodná holka minimálně 35 let.
Když jsem s tím začala něco dělat, nestala se ze mě potvora, nezačala jsem se zlou ani protivnou. Právě naopak, je mi mnohem líp, víc se usmívám, a to i očima. 😀
Dnes se umím víc postavit sama za sebe, říct, co potřebuji a co chci. Už také dokážu pustit ze svého lidi, se kterými mi není dobře. Neznamená to, že mi to jde vždycky snadno. Pořád se učím. Rozdíl je v tom, že už své potřeby nechci automaticky odsouvat na poslední místo.
Skoncovat s hodnou holkou pro mě neznamenalo přestat být laskavá, ale přestat zapomínat sama na sebe a začít být laskavá konečně i k sobě.