Asi před 10 lety jsem byla v létě na KRÁSNÉ DOVOLENÉ v CHORVATSKU. Bylo tam nádherně, odpočívala jsem a během těch dvou týdnů jsem ZTRATILA úplně POJEM O ČASE. Už po prvních pár dnech jsem nevěděla, co je za den ani kolikátého.

Právě tenhle STAV „BEZČASÍ“ mi dal PROSTOR ZAVNÍMAT V SOBĚ, že už nejsem ve své práci šťastná.

ROZUM mi tehdy jasně říkal, že NEMÁM žádný racionální DŮVOD MĚNIT PRÁCI (byla jsem tam ráda, práci jsem uměla dobře, šéf byl super a s kolegy jsem měla dobré vztahy). Přesto něco uvnitř mě (nejspíš SRDCE) HLASITĚ KŘIČELO, že už v té práci nemám být.

Vnitřní hlas byl SILNĚJŠÍ NEŽ rozum a MÉ STRACHY (ze změny, z neznámého, z toho, co budu dělat a jakou práci si najdu) a tak jsem hned po návratu šla za šéfem a DALA SVOU PRVNÍ VÝPOVĚĎ V ŽIVOTĚ. A že to nebylo zrovna lehké. Teprve pak jsem si ZAČALA HLEDAT NOVOU PRÁCI.

V tuhle chvíli už NEBYLO CESTY ZPĚT, změna se ZAČALA DÍT!

Když to zkrátím, NOVOU PRÁCI jsem si našla dřív, než uplynula výpovědní doba a tato práce mě POSUNULA zase O KUS DÁL v mém osobním i profesním rozvoji a NAUČILA mě HODNĚ NOVÉHO.

Jít do změny bylo jak těžké, tak i správné. KAŽDÁ ZMĚNA JE PROSTĚ ZMĚNA K LEPŠÍMU.

Přeji všem, kteří během dovolenkového odpočinku ZACÍTÍ UVNITŘ SEBE POTŘEBU ZMĚNY, aby měli dostatek odvahy za tím jít sami nebo S PODPOROU nás KOUČŮ z KOUČ NA DRÁTĚ.