Ráda bych se s Vámi podělila o trošku dobrodružnou zkušenost.
Už několik let vyrážím první srpnový týden s mým horským parťákem a občas i dalšími lidmi na výšlap do hor. Není to typická dovolená, ale spíš výprava, kdy putujeme kolem hranic Česka, spíme v přírodě a všechno nezbytné si neseme v batohu na zádech.
Každý rok ujdeme trasu lehce přes 100 kilometrů s 15 kilogramy na zádech a za jakéhokoliv počasí. Kocháme se překrásnou českou přírodou, vedeme zajímavé debaty a únava se každým dnem nezadržitelně načítá. Každý večer jsem tak unavená, že za můj výraz ve tváři by se nestyděl ani Zátopek. A přesto druhý den znovu vstanu, nasadím batoh a jdu dál.
Vím, že nemusím. Nikdo mě k tomu nenutí a sobě ani nikomu jinému nemám potřebu dokazovat, kolik kilometrů ujdu nebo jestli ujdu víc než minule. Nějak mi to vnitřně dává smysl.
Letos se mě jeden nový účastník zeptal, jaký je vlastně smysl celé této výpravy. A donutil mě tím znovu přemýšlet. Zvlášť letos, kdy pro nás byla cesta kvůli extrémnímu horku mnohem náročnější než jindy, jsem si několikrát říkala: Proč to vlastně dělám? Co mi tahle dřina přináší, že mi stojí za to ji dobrovolně podstupovat?
A neměla jsem na to odpověď hned. Jak jsem nad tím cestou přemýšlela, postupně mi došlo, co je na tom pro mě tak cenné a co vyvažuje všechnu tu únavu, horko, těžký batoh a chvíle, kdy mám pocit, že už opravdu nemůžu.
Zjistila jsem, že zvládnu mnohem víc, než jsem si myslela
Ať už fyzicky nebo psychicky, často máme pocit, že jsme na hraně svých možností mnohem dřív, než na ní skutečně jsme. Když už si myslím, že nemůžu, většinou ještě pořád můžu – a letos, kdy jsem před cestou rozhodně nebyla v kondici, jsem si to potvrdila znovu.
Když bylo potřeba (po 100 km) jsem se ještě rozběhla i s batohem na zádech, abych chytila autobus domů.
Připomněla jsem si, co člověk ve skutečnosti opravdu potřebuje
Najednou člověku dochází, že opravdu důležité věci jsou ty, které běžně považujeme za nudnou samozřejmost: dostatek čisté vody, jídlo, bezpečné místo na spaní, suché oblečení a dobré boty.
Jen ten, kdo tohle zažil, ví, jak moc si pak váží teplé sprchy, měkké postele nebo elektřiny jen po otočení vypínače.
Získala jsem jinou perspektivu odstup od běžných starostí
Když několik dní řešíte hlavně to, kde doplnit pitnou vodu, kde budete spát a jestli máte ještě dost sil dojít na další vhodné „spací“ místo, běžné problémy se najednou dostanou do jiné perspektivy. Člověku dojde, že spousta věcí, kterým doma věnujeme obrovské množství energie, jsou z většiny jen prkotiny.
Nepotřebujeme vlastně řešit sociální sítě, spory o hlouposti nebo, co si o nás kdo myslí.
Znovu jsem si uvědomila, jak extrémně důležití jsou lidé, na které se můžu spolehnout
Na takové výpravě rychle poznáte, jak nesmírně cenné je mít vedle sebe lidi, kteří Vám pomůžou, když vy už nemůžete. Podělí se o jídlo a vodu nebo vám odlehčí batoh, když už bolestí sotva jdete kvůli puchýři na chodidle. Lidé, kteří mají smysl pro humor a v náročných chvílích zachovají chladnou hlavu a dokážou najít řešení na problémy, které se mohou nečekaně objevit a taky se objevují.
A že stejně důležité, jak umět pomoc nejen přijmout, tak ji také na oplátku nabídnout.
Cítím se zase opravdu živá a tady a teď
Není nad to zažít ten pocit, kdy kvůli šetření baterie vypnete sociální sítě, už první den v lese ztrácíte zcela pojem o čase. Na vlastní kůži zažíváte zimu i vedro, obrovskou únavu, voňavý les, občas viděná divoká zvířata nebo mnohem častější nádherná panoramata a další silné zážitky. I to jídlo venku chutná mnohem líp.
Za těch pár dní mám často pocit, že jsem zažila mnohem víc než za spoustu týdnů běžného života. I tohle je pro mě fantastický a životodárný reset, který vyvažuje všechny náročné chvíle.
A všechno tohle je jen část mé odpovědi na otázku, proč to dělám.
Někde mezi těžkým batohem, úžasnou krajinou, obrovskou únavou, skvělými lidmi, horkem a dalším kopcem se mi ukazuje to, co je opravdu důležité. Co opravdu potřebuju pro život a jak moc si vážím toho, co mám.
A za tu dřinu to fakt stojí.